Pohřeb je momentem posledního rozloučení a osobní konfrontace s fenoménem smrti. Smuteční síň by měla být stavba monumentální, avšak ne těžkopádná a depresivní. Jelikož je stavba smuteční síně dominantou místa, kam se pozůstalí budou za zesnulým/ou opakovaně vracet, měla by tato budova působit jak monumentálně a jaksi neuchopitelně, tak i dojemem nabádajícím ke smíření.Odsazení hmoty vlastní smuteční síně od provozního zázemí podtrhuje monumentalitu a závažnost záměru. Světlík označuje vertikální cestu za světlem a symbolické předání duše, zatímco při výstupu ze síně je člověk konfrontován s horizontálou panoramatu hřbitova kde je odevzdáno tělo.Síň má vyvolávat v člověku především naději, že duše může pokračovat v životu ve vzpomínkách a ve víře blízkých lidí, jež právě svým vztahem k zesnulé osobě tvoří svého druhu obec.Možnost uspořádat smuteční obřad centrálně a soustředit tak shromáždění kolem zesnulé osoby je vedeno snahou o převedení tragédie z osobní roviny na rovinu společenskou, jakýsi návrat k rituálu, který může nabízet jisté východisko i z tak závažné situace, jakou je úmrtí blízkého člověka.Na bílý podklad jsou provedeny proužky modré a červené barvy, transcendentální barevná kombinace gotických vitráží či obrazů františka kupky, jež při pohledu z určitého odstupu vytváří narůžovělý tón, reagující na stávající stavby při vstupu na hřbitov. Barevnost je tak celkově světlá, čímž se podporuje klid a smířlivost záměru.

Obslužné a provozní prostory jsou umístěny v horizontální jednopodlažní stavbě principielně rozdělené na dvě zóny dle přístupu veřejnosti. Pavilon síňe je propojen krčkem (pohřbívané tělo), resp. rampou s mírným sklonem (smuteční hosté); mezi těmito chodbami je malé venkovní atrium s výtvarným dílem, které slouží místnosti pro nejbližší pozůstalé s výstavem rakve.

Autor: Roman Strnad.